Otín

Pavel Nutil: V tej chvíli, když já jsem sem přišel, tak vlastně na tej věži byla ta původní střecha, která byla úplně v totálně havarijním stavu, na presbytáři bylo zastřešení, který už bylo dělaný v devadesátejchch letech, plus mínus funkční, a celá ta loď byla jenom ty zdi, to vlastně to tam je dozděný to vidíte nahoře ty kameny, co jsou tam jakoby bez tý omítky, a když si to odmyslíte, tak takhle to vypadalo a z toho rostly nějaký stromy a už to byla totální ruina…

Já když jsem sem přišel, tak mi ten stav vadil, jo, začal jsem tady poznávat ty sousedy pomalu a nějak jsme se domluvili a bez toho, aniž bysme kohokoliv, vlastníka, to znamená církev, protože jsme neměli vůbec žádný vazby, nikdo z nás na nikoho z církve, vůbec nikdo z nás do kostela nechodil, vůbec jsme nevěděli komu říct, nebo proč. Ani hlavně jsme říkali, proč bysme vůbec to s někym projednávali, když to nechali dojít do takovýho stavu, tak jsme úplně jako guerillovým způsobem strhli ten plot a vyřezali jsme ty nálety, to bylo první prostě.

A v tej chvíli nějak v roce 2005 tak byl v Planej instalovanej novej farář, páter Šašek, já jsem tehdy za nim šel prostě na faru do Planý, s tim že bysme rádi tady s tim kostelem dál něco buď my dělali, nebo aby se s nim něco dělo, protože hlavně ta věž, to byla klasická do špice, věž prostě pseudogotická, vysoká dřevěná konstrukce, krytina byla břidlice, a věž už byla takhle nakloněná na stranu a hrozilo to, že se zřítí, jo. A s tim Jardou Šaškem jsem se skamarádil jako a našli jsme společnou řeč v tom jako přístupu k tomu kostelu a podařilo se požádat to Ministerstvo kultury o nějaký menší peníze a z těchto peněz, tak se strhla ta původní střecha tý věže a udělala se tam ta nízká stříška, která je tam doteďka… Bylo mi navrhováno okna a dveře, ale to je blbost, protože okna by hned někdo vymlátil, a dveře, proč dveře, když dveře tak slouží k tomu, aby to někdo zamknul, a to my přesně nechceme, chceme, aby to bylo přístupný…

Potom ve spolupráci mezi církví římskokatolickou a městem Planá, tak se podařilo - napřed teda nechat si zpracovat projekt na zastřešení toho kostela plus opravy tý sakristie, která je na druhej straně od nás, to bylo totálně zbořený z boku toho kostela. Podařilo se dosáhnout toho, že se narodila projektová dokumentace a podařilo se hlavně dosáhnout toho, že se narodila dohoda mezi římskokatolickou církví a městem Planá a že církev převedla ten majetek za korunu na město Planá s věcným břemenem pastorální služby, to znamená, že se město Planá stalo vlastníkem a s tim, že dál ten kostel bude sloužit prostě, nebo nemůže se přerodit na něco jinýho, musí bejt dál kostelem prostě, když to takhle zjednodušim no.

Barbora Benešovská: A mně přijde zajímavý, že často jsou to teda nějaký místní, který tady žijou, který se o to zajímaj, ale často jsou to taky lidi, který přišli odjinad, že jo.

Miroslava Válová: To je většina. To je všechno takový, že to spíš ty lidi vidí, vidí i to hezký i to ošklivý. Třeba v tom Otíně tam maj prostě nádhernej kostel, takovej jako raně gotickej a nikdo tam ani tyhle fresky neviděl, že jo. Byli tam vojáci, spálili lavice, spálili oltáře. My jsme tam dělali workcamp, takže jsme ho vyklidili ten kostel, ten byl plnej zarostlej bezinkama a křovim, to jsme všechno vyřezali, vytrhali, vytahali ven, spálili s tim workcampem, takže jsme jim otevřeli vlastně ten pohled na ty fresky, který tam hnily v těch bezinkách. No a pak už přišel pan Nutil, ale ten taky není z Planý, no a prostě začalo se tam něco s tim dít. Ne nějak horentně, ale má střechu, jako prostě je zachráněnej…

(…)

Pavel Nutil: Jak už to tady na Tachovsku bývá, že aby se v nějakej vesnici něco rozhýbalo, tak většinou musí přijít nějaká náplava prostě odjinud. Jako třeba v Olbramově přišla paní Válová, žejo, tak tady sem přišel já třeba. Protože jako všude tady okolo, tak i Otíně v roce 1945 a šest se udělala tlustá čára za minulostí, původní obyvatelstvo šlo, bylo vyhnáno, nebo jak říkaj Němci, nebo odsunuto, jak říkáme my do Německa a úplně kompletně se změnilo složení obyvatelstva a ty noví obyvatelé, který sem přišli, tak neměli ani k tomu místu, ani k tomu kostelu, neměli k tomu vztah, vůbec žádnej vztah, prostě přetrhly se totálně nějaký historický vazby tady k tomu místu. Jak jeho vlastník, římsokatolická církev, tak i ty lidi tady ty bejvalý farníci, nebo prostě ty obyvatelé tady, který okolo toho chodili, tak to nechali totálně zchátrat…

Pavel Nutil: Jednak my to využíváme ten kostel k určitejm vesnickejm akcím, děláme tady každý rok na Vánoce zpívání, přímo na Štědrej den, a dělali jsme tady v létě třeba opakovaně takový hudební odpoledne nebo noci, hudba všeho možného, kdo co přines, kdo co chtěl, tak jsme tady hráli. Takže vod vážný hudby přes všechno možný, hip hop a cokoliv jako no. Dělali jsme tady vítání občánků takový oficiálně- neoficiální.No a pak na tom placu tady se konají různý prostě akce, takový společenský prostě, a ten kostel slouží, jako že se máme schovat, když prší, že tady ta religiózní funkce toho kostela tady v té vesnici nikoho neoslavuje, ale oslovuje je to, že to je nějaká historická stavba, co k tomu patří, no.

Pavel Nutil: Pak tady bylo umístěný v tom kostele třeba, to byla taková umělecká instalace, takový výtvarné dílo z laminátu, jak je to na tý zákristii, taková ta troska, tak to je ono, to tady takhle viselo pod tím stropem tý lodi, to bylo zajímavý. Pak to spadlo.

Pavel Nutil: Tady jak je to zakrytý těma prknama, tam visela na tom místě pamětní deska obětem 1. světový války, kterejch tady bylo poměrně hodně a někdo to rozmlátil, že jo, kdysi dávno za komunistů a já jsem posbíral potom ty úlomky toho tady všude možně a nalepil jsem to na to, jak tam máte z tý dřevotřísky tu desku pod těma prknama, tak jsem to nějak nalepil a když tak natáčeli, tak to se jim to nehodilo samozřejmě, tak to takhle zakryli, my jsme to nechali bejt od tý doby. Kdybyste ty prkna utrhli, tak pod tím je ty tam vidíte to černý dole, tam jsou prostě fragmenty tý původní desky, no.