Krasíkov

Miroslava Válová: Já jsem z občanského sdružení Pomozme si sami a my tady jsme na Krasíkově pracovali od roku 2004 do roku 2007 asi. Tady jsme pracovali společně s INEX, což je mezinárodní organizace mládeže, která pořádá mezinárodní workcampy… A s tadytěma workcampama jsme právě vyklízeli tady hladomornu, nezůstal tam nikdo (smích).

(…)

Miroslava Válová: To je strašně důležitý, ten zážitek toho dítěte, protože ten prostě nese v sobě celej život. Tak jako já si pamatuju tu babičku, jak jsem s ní chodila do těch kostelů na ty poutě, tak oni si pamatujou, jak tady s workcampem tahali kameny, takže ty zážitky těch dětí jsou strašně důležitý, a proto je tak důležitý stavět na těch dětech. I když nedokážou tolik jako ten dospělej, tak přinášej tu možnost do budoucna, že se o to budou starat, že si na to vzpomenou, jak jsme to tady… Dyť my jsme to tady tahali a teď je to tady zavalený nebo co.

Barbora Spalová: A používaj to na ty svatby?

Miroslava Válová: Byla tady svatba, určitě vim o jednej a byly určitě i jiný, o kterejch nevim třeba. Ale používá se to hlavně při těch slavnostech jablek, pak se tady dělá pouť Máří Magdalény a prostě pomalu se to dává dohromady, protože to je obrovský sousto pro tu obec…

Josef Vajskebr: To je Krasíkov. Tady se mu říká Krasíkov, ale je to Švamberk a vlastně jako tadyten i rod Švamberk, kterym patřila Domaslav, ty tam maj v kostele erb nahoře pod stropem… Oni tam jsou vlastně na úpatí toho kopce staré jablečné sady, teď se o ně někdo stará, tak to tam začal obnovovat a nahoře, to ono je tam velký prostranství, tak tam se dělaj slavnosti jablek. To je tak velká akce dneska, že už se to nahoru ani nevejde, takkže už jsou jako stánky i na úpatí…

No já si pamatuju ty první ročníky, to už je víc jak 10 let zpátky, kdy jsme tam jeli jako tady každá ta neziskovka tady z místa, jeli jsme se tam podpořit, že tam budeme něco dělat a dnes je to přesně naopak. Prostě ta akce už má tolik návštěvníků, že to přitáhne prostě i ty jako stánkaře a takhle…

(…)

Miroslava Válová: Jsme to zkoušeli ty dotační tituly, neměli jsme ty peníze k tomu, že jo, musí vždycky bejt nějaký přidělený peníze k tomu a než se nám podařilo nějaký peníze nasbírat, tak to chvíli trvalo. Zvláště když jsme měli téměř polovinu členů děti… A tak za mě jako zase na těch kapličkách se prodávaly tašky třeba nebo cihly a mohli si zespoda napsat na to prostě nebo namalovat nějakej znak jenom, takhle začaly ty sbírky probíhat a vlastně ty sbírky nám potom pomáhaly na tu spoluúčast.

Nejvíc se začalo vybírat na Krasíkově na slavnostech jablek, který jsme vymysleli my teda, Pomozme si sami, a bylo to na podporu těch sadů, který tam jsou pod pod Krasíkovem a který do dneška nejsou teda nijak moc eště opečovaný, už se na nich pracuje leta, ale ještě to není ono, ale s Krasíkovem se hnulo a hlavně se slavnostma, na slavnosti chodí čtyři pět tisíc lidí, no… Takže, tam se teďkon vybraly už hezký peníze, neziskovky si tam postavěj svůj stánek, dělaj tam mošt, dělaj tam štrudl, dělaj tam všelijaký věci a vydělaj si deset dvanáct tisíc třeba. To je pro tu neziskovku poměrně slušnej výdělek. A ty se tam představujou ty neziskovky jednotlivý a pak tam se představujou jednotlivý malý řemeslníci tady z toho území.

Na tom Krasíkově, že jo, tak tam se to daří, stoupá návštěvnost a mně už se to třeba nelíbí a spoustě lidí se to taky nelíbí, jo, protože to je strašně lidí, který už tam jdou za něčim jinym, než jsme tam šli my kdysi, ale na druhou stranu říkám, že to je dobře, má to prostě ten účinek takovejhle, že oni se tam zaprvé představí, něco o nich se lidi dozvědí a třeba přispějou jim potom na účet nebo tak anebo rovnou jim tam daj nějaký peníze nebo si tam od nich něco koupěj a vědí o nich a můžou za nima jít a vědí o těch akcích.

Barbora Benešovská: A můžete říct, co tim myslíte, že tam jdou návštěvníci za něčim jinym, než jste tam šli vy?

Miroslava Válová: No tak už tam jdou si nakoupit, vědí, že tam dostanou mošt, že tam dostanou tohle tamto, pro děti tam jsou divadla, že jo, jdou tam za tou zábavou a my jsme tam chodilii, zezačátku to byly brigádní, ty slavnosti byly, odpoledne byla slavnost, jakože teda jsme tam měli nějakej ten štrúdl a mošt a todle, ale dopoledne jsme vyřezávali nálety, protože ten kopec byl celej zarostlej, teď už je to tam lepší, kopec je pořád zarostlej, ale ten plac tam nahoře je udržovanej a prostě je to o něčem jinym, to si nedovede ten člověk, kterej tam přijde, řekne, jé to je zarostlý, mohli by si to tu trošku uklidit, a nedovede si představit, co už tam práce je hotovo… Co my jsme tam s workcampama třeba udělali nebo tak…