Lestkov

Miroslava Válová: Pomozme si sami vzniklo v roce dva tisíce a to při škole v Černošíně vlastně, kde jsem učila výtvarnou výchovu, a často jsme chodili s těma dětma se dívat na různý kostely a tyhle věci, malovali to potom nebo jsme s tim něco vymejšleli a vlastně tak vzniklo Pomozme si sami, protože v Lestkově v kostele byly všechna okna vytlučený a zbylo jim tam jenom jedno okno, ve kterym si dva lidi podávaj takhle ruce a jsou tam jen ty ruce, takhle prostě jsou v tý výseči ty dvě ruce a já jsem jim říkala, že lidské ruce ten kostel postavily, lidské ruce dovolily, aby byl takhle zničenej, a jen lidské ruce ho můžou zase zachránit a to budete vy, protože než se tohle všechno dá dohromady, tak už vy budete velký a budete vlastně vy, kdo budete zachraňovat ty kostely. No a tak se stalo Práce jako na kostele (smích). Oni vymysleli terminus technicus a bylo to (smích). No a jako Pomozme si sami, to je ten, už si ani nepamatuju, kdo to vymyslel ten slogan. No, protože jsme věděli, že nám nikdo kolem moc nepomůže (smích), tak jsme si řekli, že si musíme pomoct sami, tak vzniklo pomozme si sami.

(…)

Barbora Benešovská: Ještě jsem se chtěla zeptat, paní Válová má historku, jak začlo sdružení Pomozme si sami, to byla ta vitráž tady, s těm podávajícíma si rukama?

Renata Šilingová: Já to neznám, tu historku.

Barbora Benešovská: Ona nám to říkala při rozhovoru, já jsem to pak četla i v té knížce Práce jako na kostele, že podle mě to byla vitráž tady, kde se zachoval detail jako rukou podávajících, a že ona právě říkala dětem ve škole, že ty lidské ruce ten kostel postavily, ty lidské ruce ho nechaly zničit a jenom lidské ruce ho můžou zase opravit.

Renata Šilingová: To je pravdou, já tvrdím že, já to miluju, já když jdu, v Praze jsem obešla všechny možný hřbitovy a fotila jsem si právě ruce, protože ruce v jakékoliv podobě, to je jedna velká nádhera, ať je ať je vidíte kdekoliv a cokoliv, tak mě ty ruce vždycky uchvátí a říkám, ano, to je ono, to je to správný, ať už si podávaj ruce nebo je mají různě položené na čemkoliv, tak ta ruka je přece ten symbol toho člověka, že úplně nejdůležitější je mozek a ruce, že jo, protože bez těch si nepomůžete.

Josef Vajskebr: Víte, proč spadl kostel v Lestkově? No protože je katolickej. A to je jako specifikum tady toho kraje, Lestkováci jsou protestanti, oni jak ty vesnice byly dosídlený, tak zrovna v Lestkově jsou Poláci, a to byli, ty, co tam dosídlili, to jsou protestanti. Jinde jsou zase třeba katolíci, ale prostě to jako to dědictví, oni mají prostě katolický kostel, ale prostě mají svojí modlitebnu, tam oni jako chodí, do kostela prostě nikdo nechodil, pak jako se propadla střecha. Tam je teď nová starostka, ona je protestantka, tak jenom proto, že nechtěla mít tu ruinu veprostřed vesnice, tak nějakým způsobem, ani vlastně nevím, jak se to jako povedlo, to je obdivuhodný, ale prostě zařídila novou střechu, ale kostel je prostě zavřený, má novou střechu, ale je to prostě jenom jako zakonzervování toho stavu, prostě nepoužívá se to.

(…)

Renata Šilingová: Tak já jsem věřící, sice jsem jiné víry, nejsem katolík, ale samozřejmě že kostely pro mě mají velký význam. Místní veřejnost tomu moc nakloněná není, ta obec je ryze bez věřících, téměř, katolická církev tady nemá už žádnou komunitu, a proto taky se snaží toho kostela zbavit asi. A když začalo jednání ohledně střechy, ohledně všeho. Tak verze byla ten kostel zbourat, to bylo jediné, co obec, co většina občanů teda chtěla.

Barbora Benešovská: Vy jste tady vyrůstala?

Renata Šilingová: Já jsem tady vyrůstala, já jsem tady rodák, já jsem se tady narodila. Právě pro to, co tady rodiče budovali, tak jsem říkala, to nedovolím, aby se to zlikvidovalo. Já jsem šla starostovat vlastně kvůli kostelu. Oni na to, církev na to poprvé dostala dva miliony dotace, to vrátili, pak milion, zase to vrátili a teď dostali asi pět a půl milionu na zastřešení a zase to chtěli vrátit, tak to mě rozvzteklilo a tím jsem se dostala vlastně k starostování. A jak vidíte, tak jsme zastřešili… Tak jsme rádi, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože teď už ten kostel nespadne.

Barbora Benešovská: Takže ty dosavadní opravy vykonala obec.

Renata Šilingová: To bych neřekla, vykonala církev za pomoci obce. Obec dala dříví, co bylo potřeba, protože máme lesy a ještě nějaké peníze zbyly, tak jsme opravili kúr, protože jsme sem nemohli chodit, prostě ten kúr padal tak to jsme co se nám podařilo taky opravit. Ale teď už jsme my udělali dveře, nový máme, a počítáme s úpravou před kostelem. Ty dveře jsme zčásti platila jako obec a zčásti na Tři krále vždycky se pořádala sbírka oficiální, tak z toho se vždycky něco na tom kostele opravilo, udělalo. No tak takhle se o ten kostel staráme… Protože je to kostel památkově chráněn, tak se tady nesmí nic, ale když jsme zastřešili, tak se nám sem nastěhovali holubi, tak já bez jakéhokoliv čeho jsem ty okna takhle zabezpečila, aby sem ty holuby nelítali. Tak to dělá obec a víceméně se stará úplně obec teď o kostel. Věž jsme taky trošku upravili schody a upravili, aby se tam dalo chodit, tak máme otevřenou věž vždycky na tu pouť, tak tam je nádherný výhled, ten kostel je nádherný, kdyby někdo řekl, že fakt má se zbourat nebo to, tak to by byla věčná škoda.

Renata Šilingová: “Vidíte, tady jsou ještě ubrusy, to je jak ta pouť, jak jsme tady tu mši opravdu měli, že to tak je. Ty lavice jsem právě s těma skautama chtěla opravit a dát sem lavice, aby si mohli aspoň sednout, ono by to zase vypadalo trošku jinak.”

Barbora Benešovská: “Ale oni i ty židličky maj něco do sebe,…”

Renata Šilingová: “Tak židličky, to je posbírané, co kde, to tomu kostelu asi odpovídá.”

Barbora Benešovská: “Je to taková lidská vytrvalost prostě, zvládneme to, i se židličkama.”

(smích)

Renata Šilingová: “No tak to je no…”

Renata Šilingová: My jsme uzavřeli s diecézí nebo s Plzní dohodu o tom, že se budeme společně o kostel starat z toho důvodu, že po nás chtěli restituční pozemky, a my jsme to odmítali, my jsme jim to dát nechtěli, tak by bývalo došlo k žalobě, tak jsme uzavřeli dohodu, že se budeme o ten kostel starat společně. Zatím je to jenom na obci, vidíte, že my tady máme činnost, my tady pořádáme koncerty, pořádáme tady půlnoční mše, ekumenické bohoslužby tady máme, prostě snažíme se ten kostel využít aspoň tak, aby fungoval v té obci.

Barbora Benešovská: A ty bohoslužby jsou tedy jak často?

Renata Šilingová: Dvakrát do roka na půlnoční a pak je ekumenická na pouť, zahajujeme pouť tou bohoslužbou, jako přijde vždycky cirka tak 30 lidí. No tak to je celkem slušný.

Renata Šilingová: Mně na tom vadí to, a to teda platí i u naší církve, kdy jsem se vyjádřila, že dávají peníze jenom do prostor, kde je komunita, jo, ale to je špatně, já tvrdím, že chceme-li něco v obci nabídnout a chceme získat nějaký lidi jakoby pro turistiku, tak se musíme snažit do obcí, kde nic není, že jo. Protože jinak to nedocílíte to, co jim můžete nabídnout, přírodu, ano, my máme krásnou přírodu, to je pravda, to ano, ale tady ty památky, to si myslím, že by se mělo zvažovat, a ono se to dělá úplně obráceně. Chápu to, chápu, já jsem dva roky byla v Praze, tak jsem si to trochu ošlapala, ano, tam se kostely opravují, jen to hvízdá. Jako jo chápu to, je to velkoměsto, všechno to beru, ale přece nemůžou říct, že tady ty kostely mají spadnout, to je pro mě nepochopitelné. Ale nevím, no třeba ten můj názor je zastaralý, naše děti říkají, babi, to bylo za Hitlera, ale je to tak… Já tvrdím, že generačně se to může otočit za jednu dvě generace a kostely budou zbouraný, a co, budou moderní kostely stavět. Já nevím, jestli jste viděla, jsem viděla několik moderních kostelů, tak to má ke kostelu daleko, ani když tam přijdete, tak na vás nedejchne atmosféra toho kostela. Tady i když je to zbořeniště a přijdou jsem lidi, tak dejchne na vás ten kostel, to prostě tak je…

Já si myslím, že by se měl stát starat především stát, samozřejmě církev taky, ale církev je na tom, jak je na tom, i když všichni tvrdí, katolická církev získala nějaký majetky, ale zase když si to převedete na to, že musí financovat teda si všechno, včetně farářů, tak ono ty peníze z tý kasy pěkně mizí, že jo, tomu rozumím. Při jejich systému a při jejich organizaci bych řekla, tak je to těžký, ale vadí mi, že stát to vůbec nezajímá.