Domaslav

Jarek Veselák: Vítejte v Domaslavi, jste tady ve zvlášť důležitej rok. Protože letos se nám jako spolku po 15 letech podařilo dokončit opravy všech střech na kostele. Což je pro nás velká úleva a zároveň otázka co dál. My jako spolek máme úplně původně od 90. let faru a kostel v zápůjčce od biskupství. Přičemž i pro náš spolek a pro akce, který pořádáme, tak je zázemím především fara. Takže to je i důvod, proč mě zajímá ten workshop, na kterym právě jsme, protože otázka, co s ním a co dál, je pro nás úplně akutně žitá už dlouhou dobu. A věcně je to tak, že spolek tim, že má ten areál v zápůjčce, tak tam jsou samozřejmě povinnosti, práva a povinnosti správce, tzn. mít na zodpovědnost to, že tady na nikoho nic nespadne, přičemž střechy byly v havarijním stavu.

(…)

Josef Vajskebr: No já jako jsem právě správce fary, tak já jsem tady hodně přes jako technické záležitosti. Já vidím právě to, že ta fara trpí, protože veškeré peníze, co jsme schopni tady získat, tak teď investujeme do kostela. Takže se dost těším, až kostel zakonzervujeme, aby nebyl v havarijním stavu a vrhneme úsilí na faru. My nemáme to zaměření vyloženě, že bychom byli církevní, navíc si většinově myslíme, že kostel by měl patřit církvi, my se o něj třeba budeme rádi starat, ale kdybysme neřešili dotace na opravy, tak bysme ho nejraději ani neměli ve výpůjčce, protože z toho zase plyne nějaká zodpovědnost, už jenom příklad, když na někoho něco jako spadne, tak my jsme za to zodpovědný. My bysme se o něj rádi starali, uklízeli tam, půjčovali klíče, ale kostel patří církvi. Proč by tady nějaký spolek měl vlastnit kostel? To je církevní záležitost, církevní stavba a mělo by to patřit církvi…

(…)

Jarek Veselák: No a s tou správou souvisí i finanční zajištění těch oprav, protože přestože existuje havarijní program ministerstva kultury, kterej poskytuje 80 procent dotace, tak těch dvacet procent musí vždycky žadatel doložit ze svýho, což v našem případě byl spolek Domaslav. Nebo byl a je. A jenom ty opravy těch střech v těch letech, tak se pohybujeme někde mezi 5 a 6 miliony. Mluvíme o tom proto, že to váže potom jak lidský zdroje, tak ty finanční prostředky, který potřebujeme podobně na tu faru, kde taky jsou v čase nějaký poruchy, dřevomorka a jiný radosti. A to nezmiňuju stovky hodin dobrovolnický práce, která je součástí toho, že tu jsme, vlastně.

(…)

Josef Vajskebr: My jsme původně začali s tou věží, protože my jsme jezdili na faru a dělali jsme si tady vlastní program, ale člověk pak z té fary kouká na ten kostel a říká: “Hele to je nějaký nakřivo, ne?” A ono se to opravdu pohnulo, že to fakt bylo vidět, tak to jsme pak začali řešit, že nám to nebylo lhostejný.

Josef Vajskebr: No je to už to prostředí, že je to fara, vedle je kostel, ten je vlastně k dispozici, občas tam taky něco jako ne moc plánovitě děláme, ale ať už to je třeba nějaké posezení, ve smyslu čtení v rámci Literární Domaslavi, to čteme na různých místech, když je pěkně venku, tak jsme venku, anebo když je moc pěkně, moc horko, tak ten kostel nabízí dobré útočiště. A jsou tam i koncerty a tak dále, pořádáme jednu mši do roka a tak dále. A prostě jsou lidi, kteří se díky tomuhle do kostela dostávají prvně v životě. Plus se tady potkají třeba s lidmi, kteří jsou aktivní věřící, a zjistí, že jsou normální. Já jsem zažil něco podobného ve skautu teda, že jsem ve svém okolí nikoho věřícího neměl a pak v 15 jsem potkal první lidi, a právě si pamatuji, že jsem tehdy jako nad tím hodně přemýšlel, jako oni to myslí vážně? Takhle v něco věří. Tak jsem říkal, vždyť jsou docela normální, a tak to je celkem běžný postup pro člověka, který je z nevěřících kruhů…

Jarek Veselák: Stavba představuje vlastně jednolodní kostel běžný s plochostropým zastřešením běžným v té době. A to, co vypadá jako zásadní poruchy, tadyhle nade mnou v tom stropě, tak je ale důsledek oprav krovu. Protože stropní trámy jsou vlastně zároveň součástí krovu a bylo potřeba poškozený konce úplně kompletně vyměnit.

(…)

Jarek Veselák: Tak to tmavší dřevo je to starší, tadyhlety konce, to je všechno, co se dotýká zdi, ta mělo možnost desítky stovky let sát vlhkost, stačí aby trochu zatékalo, ta původní krytina byla šindelová, která má trvanlivost jenom relativně krátkou, takže jsou i v těch historickejch zápisech průběžně žádosti farářů o příspěvek na opravu střechy, takže to je věčný téma, co ten kostel existuje.

Barbora Spalová: Práce jako na kostele.

Jarek Veselák: Přesně tak.

Josef Vajskebr: Ale když církev přemýšlí o tom, že třeba něco prodá, odsvětí, co se s tím bude dít dál? Co třeba s těma sochama? Jedna věc je budova, druhá pak je tady tohle. Protože tady některé ty kostely z těch vesnic spadly samy, některý byly vyloženě zbouraný spolu s těma vesnicema, tak my máme plný kostel pořád jako nějakého inventáře, který už třeba ani nevíme odkaď je, ono už se to rozpadá samo od sebe časem. Biskupství tady bylo, památkáři taky, oni to jenom proběhnou a řeknou, to je všechno devatenáctka, to nás nic nezajímá, s tím odejdou, ale vy pořád nevíte…

(…)

Josef Vajskebr: Tadyten část toho mobiliáře je o čem jsem mluvil, že tady je navezena spousta věcí, zároveň je vidět, že to naše se nám trošku rozpadá. Kazatelnu, kterou jsem v životě neviděl, že by někdo použil, tak už jsme museli podepřít, ta je prožraná takovym způsobem, že už sama vlastně padá…